Tibetská a čínská medicína

undefined

Tibetská medicína, čínská medicína, ayurvédská  medicína  či mayská medicína patří mezi nejstarší dochované způsoby léčby na světě, jejichž výsledků se využívá i v naší době. Mají něco společného a v něčem se liší. Tibetská medicína si svoje tajemství zachovala nejdéle ze všech kultur na světě. Pomohlo jí k tomu i to, že po celá staletí byla tibetská medicína „schovaná“ v klášterech nepřístupných a uzavřených normálním smrtelníkům. Z ostatních kultur světa jsou známy někde jen útržky znalostí…

Prastarý traktát ČŽUD-ŠI je pamětníkem dávno minulé doby, jsou v něm zaznamenaná tajná učení tibetské medicíny. Poprvé byl traktát odpečetěn a přeložen někdy ve 14. století mongolským vědcem a překladatelem Čaježi-Odseerou. Komentáře k traktátu se staly základem tradiční tibetské medicíny. Velkou úlohu v tibetské medicíně sehrál  V. Dalajláma Lobrang Gjamccho , který v letech 1683-85 vypracoval úplný komentář k traktátu ČŽUD-ŠI.

Podrobně rozpracoval například prundefinedoblematiku pulzové diagnostiky. Zároveň zadal lékařům a malířům vypracování ilustrací k tomuto dílu, které je v naší době známé pod názvem Atlas tibetské medicíny.Texty tibetské medicíny jsou převážně psány v traktátech, účinnost tibetské medicíny je prověřena po mnoho tisíciletí stovkami lidských pokolení.

Čžud-ši –provází člověka od jeho vzniku, přes narození, celý život až po nemoci stáří a smrt. v traktátu je podrobně rozebrána příčina vzniku nemoci, diagnostika i způsob léčby.

Tibetská medicína rozeznává dva druhy příčin nemoci-nemoci vzdálené a blízké. Nemoc těla způsobí i nevyrovnané a nepřiměřené emoce, to mají tibetská medicína společné s čínskou medicínou. Z tibetské medicíny pocházejí alternativní léčebné a diagnostické metody dnes známé např. jako aromaterapie, akupunktura, akupresura, irisdiagnostika, pulsová diagnostika, diagnostika z moči a další. K léčbě je využíváno vše pocházející z přírody: rostliny, kameny, drahé kovy, živočišné produkty, mumio.

Sběr a zpracování léčivých rostlin se řídí přísnými pravidly. Je nutno přesně znát, co, kde, kdy a kdo může bylinku sbírat, když se toto pravidlo poruší, nevydá léčivá bylina vše důležité, co se v ní skrývá.
 
undefined

 

Tradiční tibetská medicína (TTM)
nebo chcete-li tibetská bylinářská medicína má svůj původ v místní lidové tradici (známé jako bön), jejíž počátky leží ve 3. tisíciletí př.n.l. a která byla formálně zaznamenána lékařem na dvoře tibetského krále Ňathi Cänpa, který vybudoval nejstarší známý hrad Jumbulagang na úzení Tibetu v roce 126 př.n.l.
Prvky tradiční čínské medicíny a indické medicíny ajurvédy byly doplněny až později. Ajurvéda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo.
Největší vliv z Indie do Tibetu pronikl v období přijetí buddhismu jako státního náboženství Tibetu. K tomu došlo během sjednocení Tibetu za vlády krále Songcen Gampa (618 - 652). Buddhismus měl pro rozvoj indické medicíny v Tibetu velký význam. Ajurvédské principy, zejména princip tří doša (základních sil), se staly základem pro zkoumání a léčbu onemocnění těla. Buddhistická praxe představovala důležitou duchovní součást léčby.
Legenda, jak se tibetská tradiční medicína dostala do Tibetu, souvisí s příběhem Život velkého lékaře Juthog Jonten Gonpo, kterou přeložil a uvedl ve své knize Tibetská medicína Rečchung Rinpočhe. Podle legendy Tára (ženská forma buddhy soucitu, která bývá někdy nesprávně ztotožňována s čínskou Guan Yin) přikázala dvěma známým indickým lékařům (kteří se později stali nesmrtelnými), aby se vydali do Tibetu a učili místní lid svým dovednostem. Obrazek
Tato legenda souvisí s narozením Juthog Jonten Gonpa (708-833), který se v době dospívání věnoval buddhismu a začal studovat medicínu. Vykonal tři cesty do Indie, kde studoval u velkých buddhistických učitelů a ajurvédských lékařů. Později napsal 30 klasických spisů o medicíně, v nichž spojil místní tibetské, indické a čínské lékařské tradice. Čínská medicína začala do Tibetu pronikat kolem roku 641, když princezna Wen Čeng z dynastie Tang se provdala za tibetského krále Songcen Gampa. Songcen Gampo se oženil také s nepálskou princeznou, která ho více zasvětila do buddhismu. Wen Čeng s sebou přivezla do Tibetu mnoho čínských knih, včetně lékařských knih, popisu přípravy bylinných léčiv a výroby lékařských nástrojů. O sedmdesát let později během Juthogova života další čínská princezna Jin Čeng přivezla do Tibetu další čínské knihy a pozvala také několik čínských lékařů.

Čtyři lékařské tantry
Juthog Jonten Gonpo je považován za otce tibetské medicíny. Stal se lékařem královského dvora a založil první lékařskou školu v Kongpo Menlong. Také byl buddhistickým mnichem v klášteře Samje. V Samje se v té době také uskutečnilo velké setkání indických, čínských, perských a řeckých lékařských odborníků. Juthog se kolem roku 770 stal prvním stoupencem čtyř lékařských tanter, které začaly sloužit jako základ tibetské lékařské praxe. Původní verze těchto tanter byla napsána v sanskrtu ve 4. století a později byla na královském dvoře přeložena do tibetštiny. Juthog vysvětlil a objasnil řadu lékařských knih a doplnil vlastní poznatky včetně poznatků ze setkání v Samje. Stal se tak skutečným autorem tradičních tibetských textů. Díky velkému množství těchto textů byl považován za manifestaci Buddhy medicíny.Obrazek
Čtyři lékařské tantry byly v roce 1573 upraveny a doplněny Juthogem mladším, který údajně byl potomkem 14. generace Juthog Jonten Gonpa, nazývaného od té doby "starší Yuthog". Další doplnění a úpravy byly provedeny během 17. století. Dnes existuje čtvrtá verze těchto čtyř lékařských tanter. První dvě lékařské tantry nazývané kořenová tantra a vysvětlující tantra přeložil a komentoval Dr. Ješi Donden a později znovu přeložil v rozšířené formě Dr. Barry Clark. Tyto první dvě tantry se o bylinářské medicíně zmiňují pouze okrajově. Soustřeďují se na chování, diety, diagnostiku a kategorie onemocnění a další aspekty TTM. Třetí tantra - ústní tradice podrobně popisuje příčiny a léčení hlavních skupin onemocnění. Čtvrtá závěrečná tantra je věnována podrobnostem diagnostiky, léčivých bylin a dalším léčebným metodám. Jedna z hlavních překážek při překládání části textu o bylinách spočívá v tom, že původní, více než tisíc let starý text je velmi obtížný. Obecné metody diagnostiky a terapie tibetské medicíny vycházejí z indického principu tří doša (základních sil).


Principy tradiční tibetské medicíny

Tradiční tibetská léčiva jsou popsána spíše pomocí onemocnění a příznaků, které mají léčit, než pomocí jejich vlastností a vlivů na základní síly. Například několik popisů substancí pro léčení plic se zabývá zejména charakteristickými příznaky (kašel, barva vykašlávaného hlenu, horečka, vzhled krku a podobně). Dále je důležité vědět, zda onemocnění je svojí povahou horké nebo studené, k jakému porušení rovnováhy tří základních sil došlo a za jakých okolností. Základní síly mohou být buď nedostatečné a vyžadují doplnění a posílení, nebo naopak jsou nadbytečné a vyžadují odstranění a potlačení. Pokud chceme porovnat tibetskou a čínskou tradiční medicínu, pak tibetský pojem lung zhruba odpovídá konceptu qi a "větru", pojem thidpa odpovídá konceptu "ohni" a "žlučníku" a pojem bäkän odpovídá vlhkosti, prvku "země" a hlenu.

 

Asi jedna třetina léčivých látek používaných v tibetských návodech se používá pouze v oblasti Tibetu včetně oblastí Himálaje v sousedních zemích. Zbývající léčivé látky pocházejí z Číny a z Indie. Většina Tibeťanů až do 20. století však měla malou možnost získat taková léčiva a celkové množství zásob bylo vždy malé. Dovoz bylin z Indie a z Číny byl vždy obtížný. Dnes se do Tibetu relativně snadno dovážejí čínské byliny. V Číně se pěstuje také řada původně indických bylin. Obrazek
Přestože tibetská medicína někdy používá práškovité směsi, většina tibetských lékařů připravuje pilulky z velkého množství různých bylin (obvykle 8 až 25). Pilulky se snadno používají a dávkují a lze je vyrábět v lékařských zařízeních. Kvůli velkým vzdálenostem, velmi obtížnému horskému terénu a drsnému podnebí tibetští lékaři nemohou mít velké zásoby léčiv a léků, z nichž řada vyžaduje čínské a indické byliny. Proto se určité množství léčiv dnes připravuje v ústředních lékařských zařízeních. Většina doktorů má jen několik desítek základních léčiv. Ve Lhase, kde je soustředěna značná část tibetské populace, lékaři mají asi 200 různých léčiv.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Webnode